Spásné očkování? Jak vypadal svět, v němž děti umíraly na infekční nemoci po milionech

Robert Yoho, MD

​Každý argument ve prospěch očkování se opírá o příběh, podle nějž infekční nemoci kdysi dávno zabíjely děti po milionech. Pak medicína vynalezla vakcíny, nemoci zmizely a každý, kdo zpochybňuje očkování, chce, aby se zase začaly používat „železné plíce“. Budoucí lékaři se tento příběh na fakultě naučí během několika hodin a už se k němu nikdy nevracejí. Já jsem se jím nezabýval 40 let.

Tento příběh opomíjí realitu světa, v němž se tyto nemoci vyskytovaly. Suzanne Humphriesová, certifikovaná nefroložka a internistka, a Roman Bystrianyk, který strávil roky v archivech Yaleovy univerzity, Newyorské akademie medicíny a anglického Úřadu pro národní statistiku, tento svět zrekonstruovali v knize Dissolving Illusions: Disease, Vaccines, and the Forgotten History (2013; Konec iluzí: Nemoci, očkování a zapomenutá historie). První tři kapitoly jejich knihy popisují města 19. století, děti, které v nich dřely do úmoru, a nemoci, jimž padaly za oběť. Nikdo, kdo si ty řádky přečte, už nemůže příběhu o všespásném očkování nikdy věřit, a proto jsou tyto kapitoly systematicky ignorovány.

MĚSTA

V roce 1750 žilo ve městech přibližně 15 % anglického obyvatelstva. Do roku 1880 už to bylo 80 %. Počet obyvatel Londýna vzrostl z 800 000 v roce 1801 na 7 milionů v roce 1901, přičemž bydlení, rozvody vody a kanalizace, které by umožnily obyvatelstvu přežít takový růst, neexistovaly skoro sto let. Friedrich Engels prošel v roce 1844 Manchesterem a popsal „malé jednopodlažní chatrče s jednou místností, z nichž většina nemá ani podlahu; kuchyň, obývací pokoj a ložnice v jednom… Přede dveřmi se všude válí odpadky.“ Lidé, které potkal, byli „bledí, vyhublí duchové s propadlým hrudníkem a prázdnýma očima.“

Časopis Atlantic Monthly v roce 1861 popsal americká města jako „morové enklávy“. V roce 1850 bylo v New Yorku 8 141 sklepů, v nichž našlo útočiště 18 456 lidí, a Jacob Riis, který tyto činžovní domy fotografoval, napsal, že „nájemníci tam umírali jako mouchy v každém ročním období a desetina jich byla neustále v nemocnici“. Voda měla kvalitu splašků. Chicago čerpalo pitnou vodu z Michiganského jezera těsně vedle ústí řeky Chicago plné fekálií. V roce 1858 donutil puch z Temže Dolní sněmovnu přerušit zasedání. Obyvatelé Londýna z té řeky pili. Ulice připomínaly hospodářský dvůr. Nečistoty na ulicích New Yorku dosahovaly „v zimě hloubky dvou až tří stop“ a v roce 1860 bylo při vyšetřování v nemocnici Bellevue vyslechnuto svědectví matky kojence, kterého tam sežraly krysy.

Jídlo bylo jedovaté. Mléko v Chicagu pocházelo od krav z lihovarů, „krmených výpalky z whisky a s těly pokrytými vředy“; mléko v New Yorku bylo „z velké části vedlejším produktem místních lihovarů“ a newyorští prodejci mléka byli „obviněni ze závažného zločinu, jímž bylo každoroční zavraždění osmi tisíc dětí“. Zpráva Občanského sdružení v New Yorku z roku 1865 popisovala, co dostávají k jídlu místní děti: maso nenarozených telat vyříznutých z těla jejich poražených matek, sledě na pokraji hniloby, „klobásy, které vzbuzovaly podezření, a příšerné koláče“. Mezi městskou chudinou viktoriánské Anglie byl průměrný věk úmrtí 15 až 16 let. Nejhorším činžákům se říkalo „jatka pro kojence“, protože tam zemřelo každé páté dítě, které se v nich narodilo.

DĚTI

Děti sloužily jako pracovní síla. Jedenáctiletá nosička uhlí jménem Ellison Jacková řekla v 40. letech 19. století jednomu komisaři: „Pracuju pod zemí už tři roky jménem otce: ve dvě hodiny ráno mě vezme dolů a ve dvě hodiny následujícího odpoledne fárám nahoru.“ Denně nosila obsah 4 nebo 5 vozíků uhlí, přičemž každý z nich pojal asi 500 liber (450 kg), po čtyřech žebřících. Vládní zpráva z roku 1843 odhalila, že děti nastupovaly do dolů ve věku 4 – 6 let. Chlapci, kteří obsluhovali ventilační klapky, seděli sami ve tmě 12 hodin denně a otevírali ventilační dvířka, přičemž „neměli povolené žádné světlo“.

Ve sklárnách se dělalo při teplotách 100 – 190°F (37 – 87°C) a chlapci, kteří pracovali u pecí, byli „bledí, měli zarudlé oči a často trpěli slepotou celé týdny“. Jeden z dělníků v jedné ze skláren řekl vyšetřovateli: „Raději bych poslal své syny rovnou do pekla, než aby šli dělat sem.“ V bavlnářských přádelnách pracovaly ještě v roce 1913 děti ve věku 6 a 7 let od 6 do 18 hodin a „byly dny, kdy dítě dřelo sedmnáct hodin v kuse“. Výbor pro dětskou práci v Massachusetts téhož roku zaznamenal případ „sedmileté dívky, která pracovala vsedě na horkém slunci, přestože byla nemocná spalničkami. Zanedbání péče vedlo k jejímu úmrtí.“

Matky pracovaly také a svá nemluvňata svěřovaly najatým chůvám, „kterým někdy nebylo víc jak osm či deset let“. Zpráva z roku 1843 shrnula výsledek takto: „Děti jsou bledé, hubené, křehké, slabé, zakrnělé, náchylnější k určitým závažným nemocem a oproti ostatním mnohem méně odolávat běžným příčinám nemocí.“ V roce 1920 napsala Rose Wilder Laneová, že Spojené státy „každý rok připouštějí, aby čtvrt milionu jejich vlastních dětí zabila chudoba. Všechny ostatní příčiny se v konečném důsledku odvíjejí právě od této jedné.“

NEMOCI

Do tohoto světa vtrhly tyfus, cholera, úplavice, břišní tyfus, záškrt, černý kašel, spála, spalničky, žlutá zimnice a tuberkulóza. Jen tyfus sám o sobě připravil na konci 19. století o život ročně 40 000 až 50 000 Američanů. Armáda Unie ztratila kvůli nemocem 186 216 mužů, což je dvojnásobek počtu padlých v boji, a Walt Whitman označil válku za „asi devět set devadesát devět dílů průjmu na jeden díl slávy“. Cholera zasáhla Ameriku v šesti pandemiích a v roce 1854 zabila v Chicagu 3 500 lidí, což představovalo 5,5 procenta obyvatel města. Tyfus šel ruku v ruce s válkou a špínou; v Rusku bylo mezi lety 1917 a 1921 zaznamenáno 25 milionů případů a až 3 miliony úmrtí.

V roce 1910 zemřelo na záškrt 1 715 obyvatel New Yorku, na spálu 953, na spalničky 785, na černý kašel 461 a na břišní tyfus 558. Neštovice připravily o život pět osob. Proti dvěma největším zabijákům neexistovala žádná vakcína a nikdy ani existovat nebude. Tuberkulóza a zápal plic v roce 1904 v USA společně způsobily každou pátou smrt; v roce 1921 zemřelo na tuberkulózu 132 000 Američanů, z nichž 92 000 bylo v produktivním věku. Humphriesová a Bystrianyk ukazují, že tuberkulóza, zápal plic a chřipka zabily v průběhu 20. století 5 až 16krát více Američanů než břišní tyfus, spála, černý kašel, spalničky nebo záškrt. Nemoci, jejichž porážka se připisuje vakcínám, nikdy nebyly tím hlavním problémem.

HLAD

Tím vším se jako červená nit táhla podvýživa a hlad. Irský hladomor si v letech 1846 až 1847 vyžádal odhadem 2 miliony obětí, přičemž „mnohem více lidí zemřelo na tyfus a jiné epidemie způsobené podvýživou“ než přímo hladem. Kurděje, nemoc způsobená nedostatkem vitaminu C, zabily během kalifornské zlaté horečky nejméně 10 000 mužů, což je více než počet obětí cholery. Ve věznici Andersonville zemřelo 688 vojáků z Indiany: 37 % na průjem, 30 % na kurděje a 1 % na zranění.

Vitamin C je kofaktor enzymů, které transportují tuk do mitochondrií za účelem jeho spalování, a jsou na něm závislé i bílé krvinky bojující proti infekcím. Humphriesová a Bystrianyk to vyjádřili takto: „Doporučené denní dávky vitaminu C nejsou prevencí ‚kurdějí‘. Jen vás ochrání před smrtí v důsledku úplného selhání mitochondrií.“ Pokles úmrtí na kurděje v Anglii probíhal souběžně s poklesem úmrtí na černý kašel a spalničky. Ty samé děti, které přestaly umírat na kurděje, přestaly umírat i na spalničky, a to ze stejného důvodu.

CO TO ZNAMENÁ

Dítě, které vdechovalo uhelný prach, spalo na směny na posteli, která nikdy nevychladla, jedlo zkažené jídlo a pilo splašky, nemělo žádné rezervy, aby mohlo s čímkoli bojovat. Úmrtnost na spalničky byla u podvyživených dětí 200 až 400krát vyšší. Bakterie, která zabila dítě ze slumu, způsobila u dobře živeného dítěte z čisté domácnosti pouze mírné onemocnění. Lékaři té doby to věděli. J. M. French v roce 1888 napsal, že „depresivní vliv extrémní chudoby, špíny ve všech jejích podobách a přelidnění velkých měst je významným faktorem podporujícím šíření nákazy“, zatímco „přísná čistota, čerstvý vzduch, čistá voda a hygienický způsob života“ je omezují.

Humphriesová a Bystrianyk uzavírají svůj popis této éry větou, kterou příběh o vakcínách nemůže přestát: „O tomto letmém pohledu na stinné stránky západní kultury 19. a 20. století se nikdy nediskutuje z hlediska zdravotních problémů oné éry proslulé vysokou nemocností. Přitom právě toto byly nejdůležitější aspekty náchylnosti k nemocem a jejich šíření.“

Takže pediatr, který matkám svých pacientů říká, že spalničky kdysi zabíjely tisíce dětí ročně, mluví pravdu. Co však opomíjí, je to, jaké děti to byly: šestiletí chudáci z uhelných dolů, nemluvňata ve sklepech, děti krmené napůl shnilými sledi a mlékem smíchaným s whisky. Nezabily je spalničky. Zabil je jejich zoufalý život, v němž byly spalničky jen příslovečnou poslední kapkou. Jakmile se život dětí změnil, umírání přestalo, a očkování s tím nemělo nic společného.

NEMOCI POSTUPNĚ MIZELY JEŠTĚ PŘED NÁSTUPEM OČKOVÁNÍ

Nesmyslnost příběhu o očkování dokazuje samotná vládní evidence úmrtnosti. Humphriesová a Bystrianyk pracovali s údaji z Úřadu pro sčítání lidu USA, z matričních záznamů z Anglie a Walesu sahajících až do roku 1838 a z lékařských časopisů té doby. Kniha Dissolving Illusions z nich přebírá více než 50 grafů. V této knize vidí desítky tisíc lidí zdroj svého probuzení. Já jsem jedním z nich.

CO UKAZUJÍ GRAFY

Počet úmrtí na spalničky, černý kašel, záškrt a spálu klesl o 90 až 99 % ještě před zavedením očkování proti těmto nemocem. To je hlavní zjištění, všechno ostatní už jsou jen detaily.

Ve Spojených státech klesl počet úmrtí na dávivý kašel (pertusi) z průměrných 7 678 ročně v letech 1926 až 1930 na 1 254 ročně v letech 1946 až 1950 – ještě předtím, než se začala široce používat vakcína. V Anglii a Walesu klesla úmrtnost na pertusi o více než 99 % ještě před zahájením celostátního očkování v roce 1957. Článek z roku 1982 v časopise Epidemiologic Reviews připustil, že očkování proti pertusi „bylo zavedeno v době, kdy úmrtnost na tuto nemoc již 70 let prudce klesala“, a že „prostor pro zlepšení byl relativně nepatrný“.

Stejné to bylo se spalničkami. Úmrtnost na spalničky v USA klesla o více než 98 % ještě předtím, než byla v roce 1963 schválena vakcína. V roce 1960, tedy 3 roky před zavedením očkování, zemřelo na spalničky 380 osob z celkové populace 180 milionů. Ve všech 6 státech Nové Anglie zemřelo v roce schválení vakcíny na spalničky 5 osob, zatímco například astma připravilo o život 283 lidí. Podle jedné studie z roku 1980 prý od schválení vakcíny došlo k „výraznému poklesu“ úmrtnosti na spalničky, což se opíralo o logaritmický graf, který nepřiměřeně zvětšil nepatrnou změnu, k níž došlo po roce 1963, a zároveň zmenšil obrovský pokles, k němuž došlo předtím. Při znázornění stejných dat na lineárním grafu je zřejmé, že očkování eliminovalo poslední 2 %. V Anglii dosáhl v roce 1968, kdy se objevila vakcína proti spalničkám, pokles úmrtnosti 99,96 %.

Spála byla co do úmrtnosti srovnatelná se spalničkami a pertusí. V Providence ve státě Rhode Island zemřel v letech 1886 až 1888 každý pátý nemocný; v letech 1923 až 1924 už to byl každý 114. nemocný. Výskyt nemoci klesl téměř na nulu, ačkoli proti spále nikdy neexistovala vakcína. Stejným způsobem zmizely z vyspělého světa břišní tyfus, cholera, tyfus a úplavice, a přitom proti nim nikdo neočkuje. Encyklopedie Britannica tuto záležitost shrnula do jedné věty: „Za udržování veřejného zdraví nese odpovědnost inženýr, nikoli lékař.“

I Jayne Doneganová, britská lékařka, která napsala předmluvu ke knize Dissolving Illusions, se ve škole učila, že vakcíny jsou nejužitečnějším zdravotním opatřením, jaké kdy bylo zavedeno, a že nemoci, proti nimž neexistují vakcíny, ustoupily díky lepším sociálním podmínkám. „Člověk by si myslel,“ napsala, „že by se někteří z nás mohli zeptat: ‚Ale pokud úmrtnost na tyto nemoci poklesla díky zlepšeným sociálním podmínkám, nemohla by zároveň ze stejného důvodu poklesnout i úmrtnost na ty nemoci, proti kterým existují vakcíny?‘ Ale nezeptali jsme se.“ Lékařský studijní plán zařadil nemoci, proti kterým nelze očkovat, do kategorie „prevence ve formě zlepšení sociálních podmínek“ a nemoci, proti kterým lze očkovat, do kategorie „prevence očkováním“, a pak přešel k dalšímu tématu.

REVOLUCE VE VEŘEJNÉM ZDRAVÍ

Co se změnilo, byla úroveň hygieny. V roce 1849 napsali obyvatelé jedné ulice v Soho do londýnského deníku The Times: „Žijeme tu v bahně a špíně. Nemáme žádný záchody, žádný popelnice, žádnej kanál, žádnej vodovod, neni tu ani žumpa … jestli přijde cholera, Bůh s náma.“ Cholera přišla v roce 1854 a John Snow její zdroj vystopoval k jedné pumpě na Broad Street. Londýn začal budovat kanalizaci v roce 1859 a poslední londýnská epidemie cholery proběhla v roce 1866.

Voda se začala filtrovat a následně chlorovat. V roce 1892 čerpal Hamburk vodu přímo z Labe a zaznamenal přibližně 18 000 případů cholery, z nichž více než polovina skončila úmrtím. Sousední Altona čerpala vodu ze stejné řeky, ale ta se nejprve přefiltrovala. Cholery tam prý bylo „poměrně málo“. Dr. Thurman Rice to v roce 1932 shrnul slovy: „Není divu, že se zdraví populace zlepší, když se přestanou pít zředěné splašky.“ Mléko se začalo pasterizovat, potraviny chladit a kontrolovat, nový newyorský zdravotní úřad uzavřel během čtyř let od svého založení v roce 1866 téměř všechna sklepní obydlí a zákony o dětské práci zakázaly šestiletým fárat do dolů.

Osler v roce 1898 napsal, že počet úmrtí na tyfus a břišní tyfus v Anglii klesl z 1 228 na milion obyvatel v roce 1838 k hodnotě 140 na milion obyvatel v roce 1892 a že „na této mimořádné záchraně životů se podílely tři faktory: úklid měst, čištění vodních zdrojů a zavedení kvalitní kanalizace.“ Dr. James Gordon Cumming v roce 1922 v časopise JAMA napsal, že vymýcení záškrtu „nepřijde díky sérové léčbě pacientů ani imunizaci zdravých“, ale „díky masové hygienické ochraně obyvatelstva“. Humphries a Bystrianyk vynášejí verdikt: „Medicína obecně, a vakcíny ještě více, přispěly k této fenomenální proměně jen velmi málo.“ René Dubos, mikrobiolog z Rockefellerova institutu, napsal v roce 1959, že „za odlivu je snadné podlehnout iluzi, že oceán lze vyprázdnit kbelíkem.“

OHROMUJÍCÍ POKLES

V roce 1935 napsal dr. Louis Dublin z pojišťovací společnosti Metropolitan Life, že „se všechny staré hrozby, jako je břišní tyfus, neštovice, spalničky, spála, černý kašel a záškrt, staly jen okrajovými příčinami úmrtí“. Časopis Life v červnu 1941 oznámil, že úmrtnost na spalničky, spálu, černý kašel a záškrt klesla za jediný rok o 31 % „na nové rekordní minimum, což je příslibem úplného vymýcení těchto nemocí!“ Příčiny uvedla příručka Ministerstva práce z roku 1941: „Pokroky v hygienické vědě, včetně pasterizace mléka, lepšího chlazení potravin a čištění vodních zdrojů, stejně jako obecný vzestup životní úrovně.“ Pro žádnou z těchto čtyř nemocí neexistovala v roce 1941 běžně použitelná vakcína. Vymýcení, které sliboval časopis Life, dosáhli instalatéři ještě předtím, než vůbec lékaři přišli s vakcínami.

Tytéž tabulky zároveň ukazují, jaký vliv mělo očkování po svém zavedení – jen nepatrný. Ve Spojených státech klesla v období od roku 1900 do poloviny 40. let 20. století, kdy byla zavedena vakcína DTP, úmrtnost na záškrt o 98 %, a autoři poznamenávají, že „pokles úmrtnosti byl po zavedení vakcíny dokonce dočasně přerušen“. Mortalita na tuberkulózu klesla v Massachusetts z přibližně 450 na 100 000 obyvatel v roce 1857 na 35,6 / 100 000 v roce 1938, tedy o deset let dříve, než byl zaveden streptomycin (a vakcínu americké děti nikdy rutinně nedostávaly). Výskyt břišního tyfu a průjmových onemocnění klesl o více než 90 %, aniž by se používala jakákoli vakcína – dokonce ještě před zavedením antibiotik. Thomas McKeown, který analyzoval anglické záznamy od roku 1838, zjistil, že 56 % poklesu úmrtnosti na infekční nemoci ve 20. století nastalo před rokem 1931, kdy ještě neexistovaly ani sulfonamidy, ani antibiotika.

McKinlayovi dospěli v roce 1977 ke stejnému závěru i s ohledem na Spojené státy. „Zdá se, že ve Spojených státech od roku 1900 přispěla lékařská opatření (jak chemoterapeutická, tak profylaktická) k celkovému poklesu úmrtnosti jen málo,“ napsali, „jelikož tato opatření byla v mnoha případech zavedena až několik desetiletí poté, co již došlo k výraznému poklesu.“ Medicíně lze od roku 1900  připsat nanejvýš 3,5 % poklesu úmrtnosti. S tím souhlasí i vlastní výzkumníci CDC, když si myslí, že je nikdo neposlouchá. Guyer a jeho kolegové z Johns Hopkinsovy univerzity a Národního centra pro zdravotní statistiku v roce 2000 napsali, že „téměř 90 % poklesu úmrtnosti na infekční nemoci u amerických dětí nastalo před rokem 1940, kdy bylo k dispozici jen málo antibiotik a vakcín“, a že očkování „nevysvětluje impozantní poklesy úmrtnosti pozorované v první polovině století“.

Kniha Jedna želva za druhou: vědecké poznatky a mýty o očkování uvádí, že to je „ve vědeckých a lékařských kruzích veřejně známé tajemství: všichni znají pravdu, ale nikdo se neobtěžuje sdělit ji veřejnosti“. Na webových stránkách ministerstva zdravotnictví se uvádí, že tyto nemoci byly vymýceny „především díky bezpečnému a účinnému očkování“. Vědci, kteří sepsali studie o úmrtnosti, tvrdí něco jiného, a nikdo je nikdy nepožádal, aby se pokusili tato dvě tvrzení vzájemně sladit.

CO PŘIŠLO PAK

Poté došlo ke změně v charakteru dětských nemocí. V roce 1960 bylo chronickým onemocněním v každodenní činnosti omezeno 1,8 % amerických dětí. V roce 2010 to už bylo 8 %, tedy 5,5 milionu dětí, a průzkum z let 2007 až 2008, do něhož se zapojilo více než 90 000 dětí, odhalil, že 43 % z těchto nezletilých respondentů trpělo alespoň jedním chronickým onemocněním. Kniha Jedna želva za druhou porovnává dvě „pohromy“ z roku 1979: přibližně 400 000 nahlášených případů infekčních onemocnění ve všech věkových skupinách oproti přibližně 2 milionům chronicky nemocných nebo postižených dětí.

Nikdo z představitelů veřejného zdravotnictví tuto situaci neoznačil za krizi. V roce 2009 byla u dvou amerických dětí zjištěna chřipka H1N1 a byl vyhlášen globální nouzový stav. Ve stejném roce se asi 1 milion amerických dětí zařadil mezi pravidelné uživatele léků na chronická onemocnění. V roce 2015 vedlo 84 případů spalniček v Kalifornii k tiskové konferenci CDC, na níž bylo celému národu doporučeno očkování. „Lze jen spekulovat,“ píší autoři knihy Jedna želva za druhou, „jak by CDC reagovalo, kdyby vypukla epidemie spalniček nebo chřipky, která by hrozila trvalým postižením 350 000 amerických dětí.“

Nemoci mizely ještě předtím, než dorazily vakcíny. Nezachránilo nás očkování. Zachránili nás instalatéři. Spolu s vakcínami přišla generace dětí, které musí denně užívat léky, a úřady, které si připsaly zásluhy za to první, nikdy nepřijaly odpovědnost za to druhé.

(Z knihy Judas Vaccines)