Zděděná rodinná traumata (2/2)
Ve snaze vysvětlit takové příběhy, jako byl ten Jesseův, jsou teď vědci schopni identifikovat některé biologické ukazatele, sloužící jako důkaz toho, že traumata přecházejí z jedné generace na druhou. Rachel Yehudová, profesorka psychiatrie a neurovědy na newyorské Mount Sinai School of Medicine, je jednou z předních světových odbornic na posttraumatický stres. Dá se říci, že je v tomto oboru průkopnicí. Yehudová zkoumala v rámci četných studií neurobiologii PTSD (posttraumatické stresové poruchy) u osob, které přežily holocaust, a jejich potomků. Zejména její výzkum zaměřený na kortizol (stresový hormon, který pomáhá tělu vrátit se do normálu poté, co prožijeme nějaké trauma) a jeho vliv na fungování mozku představoval revoluci v chápání a léčbě PTSD v celosvětovém měřítku. (Lidé s PTSD znovuprožívají pocity spojené s traumatem navzdory tomu, že se odehrálo v minulosti. K symptomům poruchy náleží deprese, úzkost, otupělost, nespavost, noční můry, děsivé myšlenky a stav, kdy je člověka velmi snadné vylekat.)
Yehudová a její tým zjistili, že děti přeživších obětí holocaustu trpících PTSD se narodily s nízkou hladinou kortizolu, jakou měli i jejich rodiče, a to je predisponuje k opětovnému zakoušení příznaků PTSD, jimiž trpí i rodičovská generace. Její zjištění týkající se nízké hladiny kortizolu u osob, jež prožily akutní traumatickou událost, bylo kontroverzní, protože bylo v rozporu s tradiční domněnkou, že stres je vždy provázen vysokou hladinou kortizolu. Nicméně u chronických případů PTSD dochází k potlačení produkce kortizolu, což vede k nízkým hodnotám tohoto hormonu naměřeným jak obětem traumatu, tak jejich dětem.
Podobně nízkou hladinu kortizolu zaznamenala Yehudová u válečných veteránů a rovněž u těhotných žen, které začaly PTSD trpět po útocích na Světové obchodní centrum – a také u jejich dětí. Yehudová nejen že zjistila, že přeživší oběti produkují méně kortizolu, což je charakteristický rys, který předávají svým dětem, ale jak poznamenává, s nízkou hladinou kortizolu souvisí řada jiných poruch včetně syndromu chronické bolesti a syndromu chronické únavy. Zajímavé je, že 50-70% pacientů s PTSD splňuje i diagnostická kritéria klinické deprese, případně jiné poruchy nálady/úzkostné poruchy.
Výzkum prof. Yehudové demonstruje, že vy i já máme třikrát větší pravděpodobnost, že se u nás rozvinou příznaky PTSD, jestliže měl tuto poruchu některý z našich rodičů a v důsledku toho je pravděpodobné, že nás postihne deprese nebo úzkost. Yehudová se domnívá, že tento druh PTSD se biologicky dědí – a ne že jej vyvolává působení příběhů o utrpení, které nám rodiče vyprávěli. Yehudová patřila k prvním badatelům, kteří ukázali, že potomci osob, které prožily trauma, vykazují fyzické a emoční symptomy traumat, která přímo nezakusili.
Což byl i případ Gretchen.
Ani po letech užívání antidepresiv, chození na skupinové a jiné terapie a zkoušení různých kognitivních přístupů cílených na zmírnění efektů stresu, se na jejích příznacích deprese a úzkosti nezměnilo vůbec nic.
Gretchen mi řekla, že už nechce žít, neboť co pamatuje, vždycky se potýkala s emocemi tak silnými, že je jen horko těžko zvládala. Několikrát ji přijali do psychiatrické léčebny, kde jí diagnostikovali bipolární poruchu a silnou úzkostnou poruchu. Medikace jí přinesla drobnou úlevu, ale nijak neovlivnila vážné sebevražedné tendence, které v ní neustále přežívaly. Jako náctiletá se poškozovala tak, že se pálila cigaretou. Teď, v devětatřiceti, toho měla dost. Kvůli depresi a úzkosti se ani nikdy nevdala a neměla děti. Pozoruhodně věcně mi sdělila, že do příštích narozenin plánuje spáchat sebevraždu.
Když jsem Gretchen poslouchal, měl jsem silný pocit, že se někde v její rodinné historii musí skrývat nějaké významné trauma. V takových případech je klíčové věnovat pozornost slovům klienta, která mohou představovat stopy vedoucí k traumatické události skryté pod pacientovými symptomy.
Když jsem se jí zeptal, jak se míní zabít, řekla mi Gretchen, že se chce vypařit. Jakkoli to většině z nás může znít nesrozumitelně, byl její plán takový, že skočí do vany s roztavenou ocelí v továrně, kde pracoval její bratr. „Moje tělo shoří během několika sekund,“ řekla a dívala se mi přímo do očí, „ještě než se dotkne dna.“
Ohromil mě nedostatek emocí, s nímž mluvila. Ať bylo pod tím cokoli, muselo to být ukryto v pořádné hloubce. Slova vypařit se a shořet mi drnčela v hlavě.
Pracoval jsem už s mnoha dětmi a vnoučaty obětí holocaustu a vždycky jsem nechával jejich slova, ať mě vedou. Chtěl jsem, aby mi toho Gretchen řekla víc.
Zeptal jsem se, zda je někdo z její rodiny Žid a má něco společného s holocaustem. Gretchen už začínala vrtět hlavou, ale pak se zarazila a vzpomněla si na historku o své babičce. Ta se v Polsku narodila do židovské rodiny, ale když se v roce 1946 dostala do Spojených států, konvertovala ke katolicismu a vdala se za Gretchenina dědečka. Dva roky předtím celá její rodina zmizela v osvětimských pecích. Byli zplynováni – pohlceni jedovatými parami – a spáleni. Nikdo v Gretchenině rodině s babičkou nemluvil o válce ani o osudu jejích rodičů a sourozenců. Místo toho se – jak to u extrémního traumatu často bývá – tomuto tématu úplně vyhýbali.
Gretchen znala základní fakta o své rodinné historii, ale nikdy si nepospojovala jednotlivé body představované těmito fakty a svými vlastními psychickými obtížemi. Bylo mi jasné, že slova, která použila, a pocity, které popsala, nemají původ u ní samotné, ale u její babičky a jejích rodinných příslušníků, kteří přišli o život.
Když jsem tuto spojitost vysvětloval, Gretchen mi pečlivě naslouchala. Oči se jí rozšířily a do obličeje se jí vracela barva. Poznal jsem, že to, co říkám, s ní rezonuje. Poprvé měla Gretchen k dispozici takové vysvětlení svých problémů, které jí dávalo smysl.
Abych jí pomohl prohloubit toto nové poznání, požádal jsem ji, ať si obrazně nazuje boty své babičky (vžije se do její situace); místo bot jsem před ni předložil otisky nohou vyrobené z pěnové gumy, které jsem umístil na koberec do středu ordinace. Požádal jsem ji, ať si představí pocit, který musela její babička mít poté, co přišla o všechny své blízké. Chtěl jsem, ať stojí na otiscích a cítí pocity, které mohla mít babička, ve svém těle. Gretchen hovořila o pocitu zdrcující ztráty a žalu, samoty a izolace. Také vnímala hluboký pocit viny, který postihuje mnohé přeživší – vinu, že člověk přežil navzdory tomu, že jeho milovaní zemřeli.
Smíření se s traumatem
Aby mohli klienti zpracovat trauma, bývá užitečné navodit takovou situaci, v níž přímo zakusí pocity, hluboko ukryté v těle. Když Gretchen k těmto pocitům získala přístup, uvědomila si, že její přání anihilovat se je hluboce propleteno s úmrtím ztracených členů rodiny. Rovněž si uvědomila, že převzala určitý prvek babiččiny touhy po smrti. Když Gretchen tyto informace vstřebala a spatřila rodinnou historii v novém světle, začalo se její tělo uvolňovat, jako by ji opouštělo nějaké velké napětí.
Stejně jako tomu bylo u Jesseho, Gretchenino pochopení traumatu skrytého hluboko v rodinné historii představovalo pouze první krok celého procesu léčby. Rozumové chápání samo o sobě stačí jen vzácně k tomu, aby proběhla trvalá změna. Často musejí takovou informaci provázet hluboce pociťované tělesné prožitky.
Nečekaná rodinná dědictví
Někdo může mít dlouhé nohy po dědovi a jiný zase nos po mamince, ale Jesse zdědil po svém strýci strach, že se už nikdy nevzbudí, a Gretchen si ve své depresi nesla rodinnou historii holocaustu. Uvnitř každého z nich spaly fragmenty traumat příliš velkých, než aby se vyřešila v jediné generaci.
Když členové naší rodiny prožijí nesnesitelná traumata nebo trpí nezměrnou vinou či žalem, mohou být pocity tak zdrcující, že překonávají cokoliv, co mohou naši blízcí sami zvládnout. Je to v lidské povaze: když je bolest příliš velká, lidé mají sklony se jí vyhýbat. Jenže když blokujeme své pocity, nevědomky zabrzdíme i nezbytný proces léčení, jenž nakonec vede k přirozené úlevě.
Někdy se bolest ponoří pod hladinu, dokud si nenajde cestu, kudy by se mohla projevit. Touto cestou často bývají následující generace a bolest se vynoří v podobě symptomů, které je obtížné vysvětlit. U Jesseho se nepolevující chlad neprojevil, dokud nedosáhl věku, v němž byl jeho strýc Colin, když umrzl. Gretchen naopak úzkostné zoufalství a sebevražedné nutkání její babičky provázelo, co pamatovala. Tyto pocity byly natolik součástí jejího života, že by nikoho nenapadlo, že původem vlastně nejsou její.
V současné době naše společnost lidem typu Jesseho a Gretchen – nevědomým dědicům rodinného traumatu – nenabízí mnoho alternativ. Typicky se nejspíš obrátí na lékaře, psychologa nebo psychiatra a začnou brát léky či docházet na terapii nebo si zvolí nějakou kombinaci obojího.
Nemáme všichni v rodinné historii tak dramatická traumata jako to Gretchenino a Jesseovo. Nicméně i takové události jako úmrtí kojence, vzdání se dítěte, ztráta domova nebo absence mateřské pozornosti mohou vést ke zhroucení podpůrných zdí a omezení proudění lásky v rodině. Díky poznání původu těchto traumat může rodina konečně odložit dlouho opakované negativní vzory událostí. Je však nutné poznamenat, že ne všechny efekty traumatu bývají negativní.
Podle Rachel Yehudové je účelem epigenetických změn rozšířit řadu způsobů, jimiž reagujeme na stresující situace, což je podle jejího názoru příznivá věc. „S kým byste raději byli ve válečné zóně?“, ptá se. „S někým, kdo už musel čelit nesnázím a ví, jak se bránit? Nebo s někým, kdo nikdy nemusel za nic bojovat?“ Když pochopíme, čeho mají docílit biologické změny vyvolané stresem a traumatem, můžeme si, jak tvrdí Yehudová, vypěstovat lepší chápání svých skutečných možností a potenciálu.
Z tohoto pohledu jsou traumata, která získáváme mezigeneračně nebo zakoušíme osobně, nejen útrpným dědictvím, ale skrývá se v nich i potenciál síly a odolnosti, kterou mohou pocítit následující generace.
