Jirkovou optikou (166. – Proč nemůžu přednášet na Gošárně)

(aktuální poznámka k 30.10.2016 – už je to 2,5 roku, co si mne Igor Chaun vyndal z přátel a tím naše letitá známost skončila.. hezky po duchovnu, no ny? Jsme jako manželé, máme se rádi, ale nemůžeme spolu žít.. Igor mi vyčítá konspirační vidění světa, já jemu pravdolásku a to, že vymývá lidem hlavy)

Kontaktoval mě Igor Chaun. Že by mě a Evu Puklovou (zřejmě na základě tohoto videa, které sklidilo velký úspěch poté, co jsem veřejně odmítl jím prezentované duchovní učitele, poslední kapkou byla Luisa Muratori, psal jsem o tom v článku Aktivovaná italská kometa Muratori a on mě vyzval, zda mu tedy mohu doporučit podle mého skutečné duchovní učitele, což jsem udělal, protože nechci bořit, chci tvořit, video je zde) pozval přednášet na některou z Gošáren.

Jenže já.. já nemůžu. Prostě nemůžu. 24 hodin jsem si vzal na rozmyšlenou, přemýšlel, meditoval a zjistil jsem, že to nejde. Poprvé v historii musím pozvánku na nějakou akci odmítnout.

Chtěl bych k tomu trošku napsat víc.

Igora znám od svých 18 let, když natáčel nějaké věci s náma na VŠE. Od začátku mě jako člověk přitahoval, já mladé ucho, on zkušený (a o pár let starší) student FAMU, s jasným názorem, s brilantní schopností mluvit, s brilantní schopností každého ukecat.

Igor Chaun, už poměrně známý filmový režisér, začal dělat to, co je jeho srdci blízké. Vytvořil filmový kanál,kam začal soustřeďovat různá „duchovní videa“.

Vlastně dělal cosi podobného, co já, jen s obrazem. Byť kanál Goscha sleduji jen okrajově, na pár videí zařadil i odkaz, myslím, že to je velice fajn. Několikrát mu sice zavřeli na YT kanál pro porušování autorských práv, ale nyní se již nějak ustálil, kanálů má několik a problémová videa dává na kanály, které případně není taková škoda utnout, pokud by se tak stalo. Stále více však začal převažovat podíl vlastních videí. Ruku v ruce s tím, jak vymyslel srazy zvané Gošárna. Konají se vždy jednou za několik měsíců někde mimo velké aglomerace, a přijede na ně desítky lidí.

Po zásluze vstoupil díky tzv. skeptickým vědcům do Klubu bludařů a letos dostal i on, podobně jako já, Bludný balvan za matení veřejnosti.

Spojuje nás mnohé, a také mnoho rozděluje. Vlastně až v posledních letech jsem zjistil, jak je důležité pracovat na sobě ve chvíli, kdy člověk pracuje pro druhé. Ty tlaky a víry, které vás stahují dolů do bahna, jsou totiž skoro stejně velké, jako to plácení po ramenou a tlaky, které vás vynášejí až do nebes.

Jenže já už nechci je něco pasivně předávat, aby si to lidé mohli pasivně brát. Je to taková televize nové doby, debilizátor.Přečíst desítky duchovních knih, lítat z kursu na kurs, absolvovat množství zasvěcení.. a výsledek?

Používám často jeden příklad. Duchovní lidé, poté, co dlouze hovoří o nejrůznějších archandělích, dimenzích, či jiných planetách, si po sobě často po akci ani neuklidí hrneček od kávy, či čaje. Jsou to vyrostlé děti, na které byl možná někdo málo přísný, anebo, byl na ně přísný moc.

Kdysi jsem z podobného důvodu založil vlastní esoterní škodu. Nešlo mi do hlavy, že různé duchovní kursy produkují stovky absolventů a přitom to ve společnosti nikde není vidět. Školu jsem provozoval 7 let a ověřil si, že když se chce, tak to jde, že s lidskými bloky a nastavením skutečně lze pohnout. Ne nějak výrazně, ale tak, aby si toho povšiml dotyčný, jeho okolí a hlavně, Bůh, opravdu lze.

igor_chfcb_n

(foto Igorův profil fcb)

Nakonec jsem zjistil, že i to je pomíjivé. Že i já jsem se nevyhnul jistým znakům uzavřenosti skupiny vůči celku, jistým pocitům výjimečnosti, či dokonce nadřazenosti, které jsem já a zejména pak moji kolegové, učitelé, v našich studentech vzbuzovali. Neoprávněně.

Nakonec „vnitroškolní puč“ kolegyně, která se „udělala pro sebe“, jak se říká, neboť už neunesla dopady rozhodovacího žebříčku – to mimochodem duchovní lidé přímo nenávidí, různé autority a systémy řízení, zpravidla milují anarchii – neunesla své spolukolegy, kteří také ve škole přednášeli, tohle mé snažení ukončil a já, po počáteční velké bolesti a smutku, zjistil, že jsem vlastně rád. Že vlastně v tomhle „byznyse“ už nechci jet.

Pokud školu, tak tajnou, o které nikdo neví, a na kterou se čeká, až adept dospěje. A kterou mohu otevřít až ve chvíli, kdy dospěju já.

A pak jsem se tedy začal dívat pozorněji. A objevil duchovní lidi jako ty, kteří často před problémy raději utíkají. Utíkají od pro ně příliš tvrdé reality života na Zemi. Poznal jsem je jako ty, kteří nemají potřebné znalosti a vědomosti, aby je mohli dál rozvíjet, případně podle nich vytříďovat balast od toho skutečného, pravého.Poznal jsem, že jejich rodinný život se často ocitá v naprostých troskách.

Musím říct, že jsem se za těch posledních pár let snad přeci jen o něco posunul. Nepotřebuji se zoufale sebeprezentovat, jako vlastně většina všech českých duchovních učitelů. Naštěstí nepotřebuji. Mám to štěstí, že mám své médium, kde si řeknu, co potřebuji říct, mám to štěstí, že mám facebook, kde základna asi 2.500 lidí tvoří také vcelku slušné publikum.

Občas juknu k Igorovi na jeho profil na facebook. Už je to sice o něco lepší, ale pořád je tam cítit ta sladolepná energie srdíčkářů, po které zůstává pachuť na jazyku.

Já samozřejmě rozumím, že to je hrozně příjemné být v centru dění. Mít kolem sebe stovky, tisíce lidí, vybrat si tu nejkrásnější holku na place, pokynout na ni a mít ji. Já tomu rozumím, tohle duchovní brandže, asi konec konců ale ne sama, naprosto umožňuje. Co ale není příjemné, je pak unést ty následky. A nechávat za sebou zhrzené duše. A jen volat: tak další, další…

Já jsem se ti to občas mezi řečí snažil sdělit, a jsem rád, že jsi chytil aspoň část, ale to důležité zřejmě zatím neslyšíš. Ale to je plně Tvá věc. Jen ty pády z duchovních výšin jsou ještě bolavější a krutější, než ty obyčejné.

Igore, promiň, ale duchovní hokynářství není to, co uspokojí srdce. Uspokojí to jistě zvídavost, oči, sluch, je to zajímavé, je to barevné, lidé to mají rádi, jsou rádi, že našli tu svou televizi, kterou jim přenášíš i do reálu a oni toho mohou být částečně součástí. Ale je to to, co je venku. Co je mája. A já bytostně toužím po hloubce. Chci hledat to, co je skryté. To často objevuji, když jsem sám. Ne ve stádečku sto až dvou set lidí.

To spíš ruší, než pomáhá.

I nadále Ti však, bratříčku, moc držím palce a modlím se za Tebe. Tak jako za jiné. Nebo možná víc.

Asi bych tvému publiku neměl co říct. Musel bych tam ty dvě hodiny odmlčet. A tak jsem vše, co jsem chtěl říct, řekl dnešním článkem.

Gošárnu? Nebo třeba internetovou televizi Cesty k sobě? Ne. Za mne už ne.

Já ti Igore nějak vnímám stále větší zodpovědnost za to, co lidem předávám. Už jim nejsem schopen příliš zprostředkovávat doslova vše. Ukázat ano, něco jim odhalit, ale když k nim mluvím, neříkám už vše o všem. Chci sdílet pouze tu část, kterou mám zažitou, a o které vím. A i tak často pochybuji, zda bych raději neměl jít pracovat někam do pokladny Glóbusu, nebo dělat úředníka do banky, zda bych společnosti, paradoxně, nebyl nějak prospěšnější. Zda tím, že jsem se rozhodl pomáhat, vlastně neškodím. Neškodím Vesmíru jít si svým přirozeným tempem. V každém případě bych byl blízko lidem. A ne jen pár stům duchovním egouškům, jejichž svět je prý zajímavější, řečeno mottem právě probíhajícího festivalu Evolution Ctirada Hemelíka, než svět všech ostatních. Zajímavější asi ano. Jen nevím, zda bohatší a naplněnější.

Mám za to, že pomůžeme-li někomu, Vesmír se usměje. Zavedeme-li někoho do slepé uličky, nebo ho dokonce (je jedno, zda svou chtivostí, pýchou, nevědomostí či čímkoli jiným) zmanipulujeme, dostáváme za to řadu menších i větších trestů v řadě životů. Dělat v tomto smyslu duchovního kazatele, nebo dokonce učitele, je práce velmi, velmi nevděčná.

Ale říct, že je kolem Gošárny vše špatně, nelze. To vůbec ne a nejsem ani nějak povoláván to posuzovat. Všude je to o jednotlivcích a i tam jistě jsou lidé, se kterými bych si skvěle rozuměl. Jen ji vůbec jako celek nevnímám jako své publikum. Vlastně už v podstatě nepřednáším. Rád s lidmi pracuji, konsteluji, odpovídám na jejich otázky, dělám různá cvičení, ale nepřednáším. Zrovna včera jsem si s velkým zaujetím poslechl z tohoto kanálu a z jedné z Gošáren opravdové, a možná snad první z těch pár, co jsem zahlédl, opravdové duchovno. Jeho nositelem byl pro mne malinko překvapivě, protože jsem to o něm vůbec nevěděl, bývalý populární fotbalista, Pavel Karoch, se svou ženou.

Já vím, já vím! Každý má takového právníka, gynekologa, prezidenta a duchovního učitele, jakého si zaslouží. Takže je vše v nejlepším pořádku.

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 101 posts and counting.See all posts by veksvetl

1 komentář: „Jirkovou optikou (166. – Proč nemůžu přednášet na Gošárně)

Napsat komentář