Dr. Lanka: Viry nejsou mikroby, nemají žádnou infekční schopnost! (2/8)

Jak se fágy, exozomy, extracelulární vezikuly a tzv. obří viry liší? Jsou všechny tyto molekuly aspekty stejné reality, fáze toho, co je známo, pleomorfismu?

Bakteriální fágy – které existují – jsou minispóry, jak postuloval Gunther Enderlein, jeden z nejvýznamnějších vědců zabývajících se pleomorfismem. Podle jeho názoru je více vyvinuté formy života vznikají z jednodušších forem, ale tyto složitější formy se mohou regresovat a stát se opět jednoduchými. Například takzvané „obří viry“ jsou miniaturní spory nekomplikovaných organismů, jako jsou mořské řasy. Již dříve jsem uvedl, že jsem izoloval „obří virus“ z mořské řasy. Tyto minispóry obsahují fragment nukleové kyseliny určité délky a určitou genetickou sekvenci, která se nikdy nemění. A u bakteriálních fágů jsme na tom stejně: obsahují genetickou sekvenci, která je vždy stejná. Obě struktury existují, lze je snadno izolovat a biochemicky charakterizovat a fotografovat a lze určit délku jejich genetického materiálu. Samozřejmě, takový materiál lze sekvenovat. To však neplatí pro podezřelé patogenní viry. Virologové nebyli schopni takový postup s virem provést, pouze ho interpretují, že „to tak nějak musí být“.

Podívejte se, fágy a obří viry jsou nesporně součástí pleomorfismu. Existuje látka, která je základní součástí realizace života, a to je tzv. „vodní membrána“ neboli povrchové napětí vody. Tato membrána, která je nesprávně definována jako 4. fáze vody, je látka, kterou voda sama vytváří, když se dostává do kontaktu s plyny, povrchy pevných látek, rozpuštěnými látkami nebo při vířivých pohybech.

Z této látky vzniká život. Jedná se o látku s vysokou hustotou (1,4 kg na litr), rozpustná v tucích a viskózní jako gel. Jsme z ní stvořeni a obaluje nukleové kyseliny, tkáně, orgány…

Pokud jde o termín exozom, nerad ho používám. Pokud se přesunu do oblasti buněčné teorie, je správný, ale co správné není, je to, že exozomy obsahují nukleovou kyselinu. Stačí, abyste se podívali na to, co dělají virologové, když uměle konstruují genom z milionů malých kousků, abyste zjistili, že neexistuje nic specifického, co by tělo vytvářelo ve velkém množství během nemoci a co by se dalo nazvat exozomem. Termín exozom z pohledu buněčné teorie postulované Virchowem, by smysl mohl dávat, ale jeho teorie již byla vyvrácena.

Virchow v roce 1858 ignoroval a vytěsnil teorii tří embryonálních zárodečných vrstev, kterou vyvinul Robert Remak, aby mohl tvrdit, že život vzniká z buněk a nemocí z nich tím, že vytvářejí žíly buněk. Doktor Hamer však „znovuobjevil“ teorii embryonálních zárodečných vrstev v roce 1981 a učinil z nich základní součástí své teorie.

Pokud je nám známo, zdá se, že s mikrobiální teorií nemocí, kterou postuloval Louis Pasteur, příliš nesouhlasíte. Byl to právě on, Robert Koch a později další, kdo přišel s teorií, že většinu takzvaných „nemocí“ způsobují mikrobi – nejprve bakterie, pak plísně a paraziti, později viry a priony – které napadají naše buňky, tkáně a orgány jako invazní armády, a že tělo musí použít své vlastní molekuly, které by tvořily obrannou armádu: imunitní systém, který by se jim mohl bránit. To je zjevně válečnický názor. Jaký je na to váš názor?

Tato teorie vychází z řeckého pojetí života. Staří Řekové vyvinuli skutečně válečnickou kulturu. Neustále mezi sebou válčili a takto vnímali život.
Navíc, pokud člověk chápe život jako pouhou materiální interakci, může chápat nemoc pouze jako vadu, jako něco zlého, co pochází zevnitř života a může napadnout člověka. Organismus, ktery ho pohlcuje a degeneruje, ale nic mu nepřináší. Tento materialistický pohled, který vznikl před 2 500 lety, byl posvěcen osvícenstvím a vedl k tomu, ve Virchowově teorii buněčné patologie, podle níž je život náhodný, plný materiálních interakcí a nemoc pochází z nesprávné interakce mezi molekulami, což vede k mutacím, poškozeným genům…

A to platí i pro případ koronaviru. Nejde tedy o jeden virus nebo o skupinu virů. V sázce je naše sebepojetí jako lidských bytostí, způsob, jakým vnímáme. Jsme pouhým výtvorem náhody, jehož zdraví nebo nemoc jsou vydány na milost a nemilost nějaké války mezi jedy – vnitřními nebo vnějšími – a naším předpokládaným imunitním systémem, nebo existuje snad jiné vysvětlení vzniku a udržení života? To je základní dilema a mohu vás ujistit, že první možnost byla vyvrácena! To nutí nás nutí smířit se s válkou, protože jiné vysvětlení neexistuje. Nejprve to byli paraziti a pak byla myšlenka nemoci přenesena na úroveň bakterií – bakterie přece mohly vidět pod mikroskopem! Brzy si však uvědomili, že existují nemoci, ve kterých se žádné bakterie zřejmě nevyskytovaly, a tak předpokládali, že v takových případech se jedná a že dokonce musí být příčinou jed, který způsobuje onemocnění, virus. Tato myšlenka se vžila již dlouho, ale není správná. Existuje lepší vysvětlení života, a to je vysvětlení doktora Hamera.
Ten nám poskytl bod obratu. Dal nám bod obratu s tím, co bychom mohli nazvat Nový zákon biologie. Vysvobodil nás od zla. V jeho novém pojetí života a přírody pro něj není místo.

Ukázal, že trauma – které nazval biologickým konfliktem – pokud trvá týdny, měsíce nebo roky, vede k řadě reakcí, které jsou definovány jako „nemoc“, ale okamžitě odezní, jakmile je původní konflikt vyřešen. Například nalezení práce, pokud jste nečekaně přišli o tu, kterou jste měli, pokud se dozvíte, že život vašeho dítěte je v ohrožení, nebo pokud se dozvíte, že vaše dítě je v ohrožení, ale nakonec přežije, nebo pokud změníte místo práce či bydliště. Poté vstupujete do fáze uzdravení nebo nápravy. V takovém případě se ve většině případů jedná o aktivní fázi, poškození orgánu – ať už bylo ovlivněno buněčnou proliferací nebo buněčnou destrukcí – je zvráceno buď nekrózou, nebo regenerací. To vše vrhá světlo na pravdu. A jeden dochází k závěru, že ne, pojetí zdraví a nemoci jako nikdy nekončící války není správné, protože vzorec, který objevil Dr. Hamer, je vždy reprodukovatelný.

Louis Pasteur – který byl chemikem, fyzikem a matematikem, ale ne lékařem nebo biologem – také vytvořil dogma, že tělo lze naučit bojovat s nemocemi patogenních mikrobů tím, že ho konfrontujeme s jejich malými vzorky. Takto vznikly vakcíny a mýtus, že zabraňují nemocem, jejichž mikroby jsou do nás vpraveny. Mnozí odborníci – tehdy i dnes – to nepovažují za nic víc než než za nepodloženou teorii, která byla přijata, ale nikdy nebyla prokázána. Co si myslíte vy?

Pasteur je komplikovaná postava. Hodně přispěl k otázkám, jako je mléko, konzervace mléka a výroba vína. Pasterizace se používá dodnes. Dal zemědělcům a potravinářskému průmyslu velmi užitečné poznatky, ale byl dítětem své doby. Byl Robertovi Kochovi konkurentem a vše skončilo tím, čemu říkám „Pasteurova tragédie“. Svým způsobem věděl, že vakcíny jsou k ničemu a že teorie o jedu a protijedu není správná. Pokusy, které prováděl na zvířatech, byly nesmírně kruté. Přivazoval psy a ovce ke kůlům a přímo jim vstřikoval tekutiny údajně obsahující virus vztekliny do jejich mozků. Samotný mechanický postup přiváděl zvířata k šílenství a způsobil, že se kroutili a slintali. Jinými slovy, údajně se jednalo o obnovení příznaků spojených se smrtelnou chorobou, vzteklinou, ale ty byly ve skutečnosti způsobeny zákrokem, nikoli obsahem tekutiny.

Profesor Princetonské univerzity Gerald Geison analyzoval jeho deníky a dospěl k závěru, že Pasteur vědomě manipuloval a lhal.

Například, aby veřejně prokázal, že jeho vakcína proti bacilu antraxu byla účinná, otrávil zvířata, která před zraky veřejnosti uhynula. Poté tvrdil, že předtím očkoval jiná zvířata, a když je naočkoval bacilem, nezemřela. Ale samozřejmě je neotrávil! Právě takové věci přišly vyšla najevo s jeho deníky a je více než dostatečným důvodem k diskreditaci teorie infekce, kterou tolik pomohl upevnit. V časopisech, jako je New York Review of Books, lidé jako Max Perutz zašli tak daleko, že napsali, že Pasteur naštěstí všechny oklamal, protože kdyby to neudělal, teorie infekce by se nikdy neprosadila. A v tomto má pravdu. Jen tak mohla globálně dominantní teorie infekce zvítězit až do dnešních dnů, dodnes.

V roce 1999 vyšla v Institutu Maxe Plancka kniha o historii virologie, v níž jsou popsány různé existující školy a jak v roce 1954 vznikla škola, která chápala virus jako genetický materiál, převládla a je uznávána dodnes. Pasteur zemřel smutně a se zlým tajemstvím.

Jdete tak daleko, že tvrdíte, že teze, kterou navrhl Virchow před půldruhým stoletím, je v rozporu se skutečností předtím, že život se vyvíjí z buněk, je nesprávná a že vzniká přímo z tkání. Můžete vysvětlit, co postulujete? Nevzniká snad v tomto případě život z tkáně? Ze spojení spermie a vajíčka?

K oplodnění vajíčka jsou potřeba tisíce spermií. Lidé si myslí, že stačí jedna spermie, ale není tomu tak. K nastartování procesu je zapotřebí spousta tkáně. Embryologie je dobře zdokumentovaná. Vytvoří se koule až 64 jader, která se po vytvoření procesu invaginace vzniknou tři zárodečné vrstvy, které tvoří zárodek, různé orgány. Teprve později se objevují buňky na okrajích orgánů nebo v kostech, dřeni, kde vznikají červené krvinky. Orgány – jako je kůže nebo mozek – však nemají buněčnou strukturu. To, co vidíte pod mikroskopem, když vložíte mrtvou organickou tkáň pod mikroskop po použití chemických látek a barviv, je laboratorní artefakt. Podrobně jsem to vysvětlil ve třech článcích, které jsem publikoval v roce 2019 ve svém časopise, které bych rád přeložil a publikoval ve vašem časopise, protože je považuji za za důležité.

Virchow se skutečně chtěl stát farářem, ale jeho otec ho přinutil studovat medicínu, protože by dříve či později zdědil jeho velké dluhy. Poslal ho do Berlína studovat jedinou medicínu, která tam byla, a to vojenskou. Špatný výcvik a špatná pověst. Ani bohatí, ani chudí se tam nechtěli léčit. Aktivně se podílel na Revoluci 1848 a politických požadavcích a byl vlastně přítomen i na barikádách a při vzpourách. V tomto období vydal velmi zajímavé proklamace. Například o tom, že epidemie nejsou důsledkem nákazy, ale politováníhodného stavu hygienických podmínek obyvatelstva, které žilo mezi hmyzem a bez možnosti vytápění, bez kanalizace, se špatnou…. stravou. Chtěl, aby stát a medicína spojily své síly a zlepšily stav obyvatelstva, kvalitu života lidí, ale revoluce byla potlačena a Virchow byl zatčen.

Musel však být chráněn někým vlivným, protože nejenže byl propuštěn, ale byl jmenován profesorem ve Würzburgu a o deset let později mu byl udělen titul ředitele nemocnice Charité, přestože nebyl nejkvalifikovanějším lékařem a kandidátem.

A pak se najednou odnikud objeví Virchow, který hlásá Teorii buněčné tkáně, patologie, kritizuje teorii embryonálních zárodečných vrstev a dochází k závěru, že nedělitelnou jednotkou života je buňka. Na tuto myšlenku pravděpodobně přišel během svého antiklerikálního působení a převzal ji od Demokrita a Epikura. O buňce toho mnoho nevěděl, ani o teorii jako takové. Převzal ji od Theodora Schwanna a odtud pochází osudný mylný výklad, že buňka není nic jiného než voda obalená membránou. Doporučuji shlédnout film Na hřbetě tygra nebo si prostudovat příspěvky Harolda Hillmana [poznámka překladatele zde], který tuto představu o buňce v 80. letech 20. století vyvrátil.

Právě tkáně hrají hlavní roli, protože z nich se skládají naše orgány. O tom, že se v těle vyskytují i tkáně, hovořil dr. Hamer, když zjistil, že čtyři oblasti mozku – mozkový kmen, mozeček, mozková kůra, mozková tkáň a tkáň, které jsou součástí mozku, jsou v podstatě tvořeny tkáněmi.

Bílá hmota a mozková kůra – jsou spojeny s různými embryonálními vrstvami. Jinými slovy, „řídí“ jednotlivé orgány takovým způsobem, že v případě traumatu či biologického šoku dojde k zasažení určité části mozku, která vyšle signál do konkrétního orgánu, který řídí. Tento poznatek potvrzuje platnost tkáňové teorie a zneplatňuje Virchowovu teorii buněčné patologie.

(pokračování)

zdroj, translation via deeps and deepl