Operace Black Mirror. Je 23. září 2017. Únoscům se daří zcela dle Bible spustit mohutný okultní rituál! Zasazují na Zemi covid a pozastavují tak největší probouzení lidstva v novodobé historii… (kapitola 3-5.)
Kapitola 3 – Tiše přicházející stín
Byl podzim roku 2019. V čínském městě Wu-chan, hustě zalidněném průmyslovém a technologickém centru, se začaly objevovat první zprávy o nové formě zápalu plic. Prý šlo o tržiště, mořské plody, netopýry. Prý.
Jen ti zasvěcení věděli, že se právě zde odehrál krok, o kterém se rozhodlo o dva roky dříve – během pouštní konkláve. V říjnu 2019 hostil Wu-chan Mezinárodní vojenské sportovní hry, akci s účastí sportovců z více než 100 zemí světa.
Mezi nimi i delegace, která nebudila pozornost. Přiletěla tiše, operovala rychle, a zase zmizela. Někteří její členové nenosili jména. Jen číselné označení. Právě oni nesli první část aktivního kmene. Zabalený, zmražený, zakódovaný.
Virus.
Z Wu-chanu se šířil plíživě. Ne okamžitě. Ne masově. Ale efektivně. Kdo věděl, ten věděl: svět vstupuje do nové epochy.
Oficiální příběh? Mokré tržiště. Zvířecí mezihostitel. Laboratoř? Spekulace. Teorie? Zakázané. Ale pod kůží pole – pod skořápkou mediální reality – vibrovala jiná zpráva: Operace MIRROR vstoupila do fáze spouštění.
Velitelství vždy připravuje 2-3 ústupové pozice. Ústup z tržiště? Za rok a půl, dva pustíme verzi 2. Tou je únik z čínské laboratoře. Ostatně, o vývoji a přípravě viru v izraelské laboratoři neví takřka nikdo. Pár lidí.
Za pomoci spřátelených mediálních domů vypuká největší chaos v historii, operace děs a hrůza, kdy mají být nasazeny takřka veškerá masmédia ve prospěch spřátelené sekty.
Jde o první z postupky, která otřese následující 11-ti letí světem. V letech 2019-2030 už nezůstane stát na kameni kámen. Staré pořádky budou rozmetány a nastoupí New World Order. Nový světový řád.
První lidé se začínali bát. Další stamilióny k nim přibudou.
Jiní cítili, že přichází něco jiného. Vzduch byl jiný. Snění bylo jiné. A ti, kteří slyšeli volání ženy, cítili, že právě začíná zápas. Ne s nemocí. Ale o duši světa.
***
Kapitola 4 – Duchovní válka
Na nebi, v hlubokých vrstvách nefyzického prostoru, bylo cítit pnutí. Michael, nositel světelného meče, bděl. Věděl, že zápas nezačal až teď – ale teď vrcholí.
Drak, ten dávný had, se zvedal z hlubin lidského strachu, bolesti, oddělenosti. Vypouštěl stíny – viry v mentálním i biologickém poli.
Michael nestál proti tělu. Nestál proti lidem. Bojoval o jasnost jejich zření.
Jeho meč neřezal. Jeho meč rozsvěcel.
A tam, kde světlo proniklo skrze sen, kde se dítě probudilo s obrazem plamene, kde stará žena ucítila bolest v čele a pak klid – tam Michael sekl.
Nebylo to vidět. Ale bylo to cítit. Lidé mluvili o snech, o zářeních, o neklidu a pláči bez důvodu.
A přesto – někde v galaktickém jádru – stará proroctví začala žít.
„I nastala válka na nebi: Michael a jeho andělé museli bojovat s drakem… a byl svržen veliký drak, dávný had, zvaný ďábel.“
(Zjevení 12:7–9)
Země se chvěla. Ale ti, kdo slyšeli dech ženy, již věděli, že nejsou sami.
***
Kapitola 5 – Probuzení
Jmenoval se Eli. Nikdy netušil, že jeho jméno znamená „Můj Bůh“. Pracoval jako technik v datovém centru na předměstí. Byl to obyčejný muž. Neměl duchovní učitele, nečetl posvátné knihy. A přesto – něco v něm se probudilo.
Začalo to snem. Sen byl jednoduchý: modré světlo, kruh, a hlas, který nepatřil nikomu, koho znal.
„Pamatuj, kdo jsi.“
Od toho rána svět nebyl stejný. Všechno vibrovalo jemněji. Vnímal bolest lidí jinak. Vnímal své ruce, jako by byly napojené na něco většího. Začal si psát deník, aniž věděl proč. Slova v něm nebyla jeho – ale byla přesná.
Když pak přišla první vlna strachu, lockdownů a šílenství, necítil paniku. Cítil smutek. A soucit. A vzpomínku na něco dávného – na Matku.
Věděl, že je třeba jednat. Ale ne bojem. Ne odporem. Ale světlem. Začal tiše vycházet v noci, sedávat na kopci za městem, naslouchat. A právě tam, mezi hvězdami a mlhou, ucítil jinou přítomnost.
Nebyl sám.
A nebyl první.
V Göteborgu, na severu Evropy, se ve stejné době probouzela Alva. Mladá studentka astronomie, která dřív hledala odpovědi v číslech a simulacích. Ale poslední měsíce jí cosi volalo jinak.
Ve snech viděla obří spirálu. Někdy to byla galaxie, jindy jen zářící ženské oko. Probudila se se jménem na rtech: Sopdet. Nevěděla, že je to egyptské jméno pro Sírius.
Jednoho večera, když pozorovala hvězdy ze střechy univerzitní koleje, ucítila v hrudi tlak. Ne bolest, ale tah. Jakoby ji něco chtělo vytáhnout nahoru, nebo připomenout dolů.
Začala kreslit. Mandaly, spirály, sluneční brány. Její profesoři nechápali. Ale ona věděla. Volání je skutečné.
A když jednou, těsně po probuzení, zcela jasně slyšela hlas:
„Napiš. Vyzařuj. Spojuj.“
– pochopila, že je čas. A že svět není jen materií a strachem, ale poli vědomí, která čekají, až se propojí.
(pokračování)
