Rozlepte si krvinky: Zeta potenciál – proč se krvinky odpuzují? (4.)
Když se podíváme na krev pod běžným mikroskopem, vidíme jen červené krvinky plující v plazmě. Když se na ni podíváme očima fyziky, uvidíme něco úplně jiného.
Nejde totiž jen o buňky.
Jde o elektrický tanec.
Každá červená krvinka je maličkým nositelem záporného elektrického náboje. Tento náboj není náhoda. Je to jeden z důvodů, proč může krev bez problémů protékat miliardami vlásečnic každý den.
Kdyby tento náboj zmizel, krev by se začala chovat úplně jinak.
Krvinky by se přestaly vzájemně odpuzovat.
Začaly by se dotýkat.
Spojovat.
Skládat do známých „mincových sloupců“.
Mikrocirkulace by se zpomalila.
A každá buňka těla by dostala o něco méně kyslíku, živin i energie.
Právě tomuto elektrickému odpuzování říká fyziologie zeta potenciál.
Je to jeden z nejméně známých, ale zároveň nejkrásnějších fyzikálních principů lidského těla.
Proč jsou krvinky záporné?
Povrch červené krvinky obsahuje množství molekul nesoucích záporný náboj, zejména kyselinu sialovou navázanou na membránové glykoproteiny.
Výsledkem je elektrický obal.
Dvě krvinky se proto nechovají jako dvě kuličky.
Chovají se jako dva stejné póly magnetu.
Přiblížíš je k sobě…
…a ony se jemně odstrčí.
Ne silou, kterou bychom cítili.
Stačí nepatrná elektrostatická síla.
Ta však rozhoduje o tom, zda krev připomíná horský potok, nebo pomalu tekoucí sirup.
Co zeta potenciál snižuje?
Překvapivě mnoho věcí.
Chronický zánět.
Vyšší hladina fibrinogenu.
Některé imunoglobuliny.
Přebytek některých bílkovin v plazmě.
Oxidační stres.
Špatně kompenzovaný diabetes.
A také změny prostředí, ve kterém krvinky plavou.
Nejde tedy jen o samotnou krvinku.
Stejně důležité je i to, co ji obklopuje.
Krev není jen chemie. Je to i elektřina.
Každá buňka našeho těla pracuje díky rozdílům elektrických potenciálů.
Mozek.
Srdce.
Svaly.
Nervy.
Všechny fungují díky pohybu iontů a elektrických nábojů.
Bylo by proto zvláštní, kdyby právě krev byla jedinou výjimkou.
Není.
Krev je tekutý elektrický systém.
Nejen chemický.
Odkud se bere tento elektrický pořádek?
To je otázka, na kterou dnes ještě nemáme úplnou odpověď.
Víme, že elektrické vlastnosti krvinek vznikají především z jejich membrány a z molekul na jejím povrchu.
Víme také, že významnou roli hraje složení krevní plazmy, voda, ionty a stav cévní výstelky.
Ale možná je celý příběh ještě hlubší.
Co všechno může elektrickou rovnováhu ovlivňovat?
Tady už vstupujeme na pole současného výzkumu a biofyzikálních hypotéz.
Zkoumá se například význam:
- kvality buněčných membrán,
- hydratace a uspořádání vody,
- minerálů a elektrolytů,
- oxidačně-redukční rovnováhy,
- mitochondriální produkce energie,
- elektrických vlastností glykokalyxu.
Někteří autoři, například Gerald Pollack nebo Jack Kruse, uvažují také o širším významu světla, elektromagnetického prostředí a strukturované vody. Tyto myšlenky jsou inspirativní, ale zatím nejsou obecně přijaty jako prokázaný mechanismus regulace zeta potenciálu.
A co měď?
Měď sama o sobě není „dodavatelem elektronů“ pro krvinky.
Je však nezastupitelným stopovým prvkem pro řadu enzymů, které pracují s kyslíkem, elektrony a antioxidační ochranou organismu.
Podílí se například na činnosti cytochrom-c oxidázy v mitochondriích nebo enzymu superoxiddismutázy.
Nepřímo tak přispívá k prostředí, ve kterém buňky udržují svou elektrickou i metabolickou rovnováhu.
Možná tedy není tím, kdo krvinky „nabíjí“, ale jedním z těch, kdo pomáhají udržovat celý elektrický orchestr organismu v harmonii.
Když se na krev podíváme jinak…
Možná bychom ji neměli chápat jako červenou tekutinu.
Možná je přesnější představit si ji jako proud miliard drobných planet.
Každá má svůj vlastní elektrický obal.
Každá respektuje prostor té druhé.
Každá ví, jak blízko může připlout.
Dokud mezi nimi existuje jemná elektrická rovnováha, proudí život téměř bez odporu.
A možná právě v této neviditelné elektrostatické symfonii se skrývá jedna z největších krás lidského těla.
V příštím díle se podíváme na dalšího tichého dirigenta tohoto orchestru – endotel. Na první pohled obyčejnou výstelku cév, která je ve skutečnosti jedním z nejaktivnějších a nejchytřejších orgánů našeho organismu.
(příště pokračujeme endotelem)
