Jirkovou optikou (331. Šance poslední)

„Já už se nevrátím..“, zřejmě zaznělo mnoha a mnoha lidem v době, kdy bojovali ve válce. Domů už se nevrátím! Zvláštní předtucha, nebo napojení na svoji budoucnost.. Prozření. Zvláštní pocit konce, který je blízko. Víme již, že smrtí nic nekončí. Smrtí fyzického bytí, neboť energie dál pokračuje v své nekonečné pouti. Nekonečné? „Já už se nevrátím,“ naříká si možná právě teď smutná duše na to, že již nemá sílu, tedy, nemá lásku jít dál. Přišla o ní sérií svých chyb a úhybných manévrů, svých pádů a neuskutečněných návratů.

Byli jsme vyhnání z Ráje. Někteří tuto tezi spojují s tím, že jsme se vydali na cestu. Vydělili jsme se ze Zdroje, z Boha, a konáme mnohačetnou zkušenost, abychom se k Bohu zase jednou vrátili. Jenže pravda je nejspíš mnohem syrovější, a surovější. Co když jsme prostě byli postaveni za dveře jako zlobivé, vzdorné, egoistické, pyšné děti? A zpět Domů už se většina z nás nevrátí. A někdy přijde ta chvíle prozření, kdy to najednou tušíme, nebo zjistíme. „Já už se nevrátím.“ Právě v té chvíli však stojíme před rozhodnutím. Zda to vzdát, anebo zůstat do poslední chvíle, do posledního dechu, do posledního zatřpytění světla v nás. A dělat to, co nám dává smysl. Vojákům bojovat do posledního dechu, do posledního výstřelu, a lidem.. Být lidští. Být zde ne pro sebe, ale pro druhé, neboť jsme součástí velké řeky, která se už za chvíli rozplyne v obrovském oceánu. Možná jedna z kapek vody ztratí vědomí, ztratí sebe, přesto musí jít a plout s ostatními dál. Ne ze své vůle, ale z vůle bytí, z vůle toho, že je součástí vodního světa.

Právě teď možná tady někde kolem nás, či v nás, hynou celé světy, protože se jejich obyvatelé a představitelé domnívali, že nejsou součástí celku, že mohou to, co chtějí, co vymyslí, co si zamanou. Nemohou. Nemůžeme, a dostaneme o tom mnoho zpráv z vyšších světů. Je to tak mnoho červených na semaforech, které projedeme vysokou rychlostí bez povšimnutí, než Vesmír přistoupí k odpojování. Ukončování. A pak najednou přijde poslední šance.. kterou, pokud nevyužijeme, už jen nekonečná tma. A zima. Jsme rozemleti na prach, hvězdný prach, který bude sloužit jako nová energie těm, kteří chtějí. Kteří touží se vrátit. A kteří si dokázali udržet onen třpyt, ono Světlo, onu vzpomínku, udržet. A mnohé pro to vykonat. Trpělivě krok po kroku se vracet Domů. Nést sebe, i druhé. Věřit, vířit, a burcovat.

Možná ještě máme čas. Ale možná již máme šanci poslední …

Nezáleží na tom, co chcete, nebo co uděláte vy. Voda poteče dál směrem ke svému spojení. Ale pokud v proudu nebudete vy, celým svým vědomím, celou svojí duší, nebudete-li vědět, čeho jste součástí, řeka dříve či později vyschne, a vy se již Domů nevrátíte.

Děkujeme, Lenko.

 

 

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 173 posts and counting.See all posts by veksvetl

Napsat komentář