7 důvodů, proč se podřizujeme autoritám
z Humans Are Free
Lidská povaha je prý už taková, že raději zůstaneme v komfortní zóně, i když to znamená menší svobodu nebo větší problémy do budoucna.
Proč bychom jinak zavírali oči před vnějším světem a nechávali jeho správu na jiných, dokud problémy nestojí přímo před naším prahem? Těch důvodů je více a s pohodlností souvisejí jen některé z nich:
#1 Zvyk
Jak každý ví, zvyk je železná košile, ze které je nesmírně těžké se dostat. I když tušíme, že nám oficiální autority předkládají pokřivený obraz situace, raději se s tím smíříme a nepřemýšlíme o změně.
Ačkoli společenská hierarchie stojí z velké části na navyklém pořádku věcí, tzn. na zvyku, není k našim vlastním zvykům nijak shovívavá. Stačí si jen vzpomenout, jak tvrdě její vyšší patra v posledních měsících zasáhla například proti našemu zvyku chodit, kam chceme a s kým chceme nebo třeba volně dýchat.
#2 Morální povinnost
Pro některé lidi je otázkou morálky podřídit se schématu, na jehož základě funguje lidská společnost od nepaměti. Někdo přece musí být nahoře a někdo dole. Zčásti se téměř jistě jedná o odkaz dob, kdy král byl ztělesněním boha; dob, kdy církev hrála ve společnosti vůdčí roli. Kdo jiný by měl vědět, co je dobré, a co špatné, než zástupci Boha/bohů na zemi? Málokdo to přizná nahlas, ale stopy tohoto vnímání vyšších pater společenské hierarchie jsou patrné dodnes. Automaticky tak trochu předpokládáme, že „nahoře“ mají lepší informace; že nás vedou lidé se vzděláním a zkušenostmi, s nimiž se ty naše nemohou měřit.
#3 Vlastní zájmy
Podřídit se a ještě z toho něco vytěžit pro vlastní zájmy, to je velmi časté. Víme, že korporace jsou nemorální, a přesto se vždy ochotně chytí jakéhokoli trendu „pro dobrou věc“, který je zrovna populární. Ty americké mistrně předstírají zájem o sociální spravedlnost, ty evropské zas o ekologii. Výsledkem je pokaždé paskvil, který nepomůže nikomu a uškodí obyčejným lidem, ale příslušná společnost se projeví ve správném světle a možná se jí to kladně odrazí na ziscích.
Samozřejmě se nejedná jen o korporace, ale v první řadě o jednotlivce, z nichž je celá společnost složena. Lidé jak známí, tak neznámí mohou poslušností získat mnoho. Někdy stačí jen to, že díky poslušnosti neztratí: reputaci, práci, pozici a další kariérní šance. Cukr a bič.
#4 Sebeidentifikace s vládcem
Každý režim má své upřímné příznivce. I v zemích, kde ještě zbyla aspoň nějaká demokracie, vidíme jedince, kteří jsou ochotni do krve se hádat za pravdu vládnoucí partaje, které hodili do urny svůj hlas.
Avšak i v zemích, kde si o svobodě slova mohou lidé nechat zdát, se najdou osoby, které mají osobní citovou vazbu na vládce. Hysterické fanynky Adolfa Hitlera by mohly vyprávět.
#5 Lhostejnost
K tomu asi není co dodat. Mnozí nejraději žijí ve své osobní bublině a vše ostatní považují za ztrátu energie. I tento postoj je legitimní – není každý psychicky vybaven na to, aby se zabýval politickými aspekty lidské existence.
#6 Strach z postihu
Tato příčina je nejzjevnější. Neuposlechneš – budeš potrestán. Popotahováním po soudech, zatčením, pokutou či jen pouhou „domluvou“ ze strany policie. Stát má v rukou všechna esa a ovládat lidi na základě strachu je nejjednodušší.
#7 Nedostatek sebedůvěry
Většina lidí nevěří, že by mohli na světě skutečně něco změnit. Nemají důvěru ve své přesvědčovací a vůdcovské schopnosti, ve svůj úsudek ani ve své štěstí. Vědí, že proti státní mašinerii jsou už od začátku v nevýhodě; raději se spokojí s kritikou poměrů na internetu nebo před známými, než by se aktivně zapojili do nějakého protestu nebo ho dokonce sami uspořádali.
Třebaže může být autorita státu legitimní a smysluplná, je v případě jeho totalitních kroků nezbytné vyvinout odpor. To je důležité jak pro zdraví společnosti, tak pro psychické zdraví jedince, jemuž postupná ztráta svobod otravuje duši.
